Aby zde nezněla jen moje „mírně odborná čínština“, tak jsem se po delším váhání rozhodl „postrašit“ návštěvníky skromnou literární tvorbou, kterou teď v neurčitých záchvatech provozuji :). Týká se to především okolního světa, ale občas se najde i nějaké přirovnání a personifikace. Tento výtvor už mi dlouho ležel na harddisku, a opravdu jsem váhal (však mě znáte, ne? 🙂 ) nad jeho publikací. Po pár fajn nakopnutích (moc za ně děkuji :* ) jsem se ale rozhodl že to sem dám. Napsal jsem to za přítomnosti hustého a částečně „viditelného“ vzduchu, tak se nedivte obsahu 😉
Jako stádo slonů pochodujem vpřed,
zničíme svou prací celý velký svět.
Luka budou páchnout, stromy budou hnít,
a my „chytří“ lidé, navzájem se bít.
Bohu lkáme denně, ze srandy, jen tak,
když se oblékáme do těžkých černých sak.
Z dětské práce drsné, rýžují si zisk,
ti co z velké moci, medem mažou pysk.
Továrny furt funí, do vzduchu svůj jed,
a já z okna hledím, možná naposled.
Uhlí rychle mění v hustý černý mrak,
a my lidé nuzní čteme tento brak.
Kácíme tu lesy, abychom tu snad
přečkali ty časy, kdy zlý nám hrozí pád.
Ten čas jednou přijde ať je tak či tak,
všech problému našich, zbavíme se pak.
Přesunem‘ se na Mars
tam je místa dost,
mezi ním a námi
postavíme most.
Berme s sebou binec
na novou planetu,
zahrajem si pinec
a skončíme to tu.
Velká sláva končí
v našem vesmíru,
porušíme ihned
dohody o míru.
Vesmír se tak stane mojí
hračkou oplzlou,
lidstvo jej pohnojí
blbou touhou svou.